3. listopadu 1918 byl na Staroměstském náměstí v Praze rozlíceným davem stržen sloup se sochou Panny Marie (mimochodem – v roce 2020 ho tam zase postavili). Panna Maria měla – na té soše – kolem hlavy korunu z 12 hvězd, a tak pražské arcibiskupství tehdy na usmíření tohoto činu proti Panně Marii chtělo postavit kolem Prahy 12 kostelů. Byla to doba rozvoje pražských okrajových čtvrtí a lidé tam ty kostely potřebovali.

Jeden z takto postavených kostelů byl kostel Panny Marie Královny míru v Praze na Lhotce. Byl dokončen v roce 1937. Je v něm kopie původního mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí. Kostel byl napřed mezi poli a loukami, dnes je uprostřed sídliště plného paneláků. V 70. letech minulého století v něm vznikla zajímavá křížová cesta, která znázorňuje příběhy lidí, kteří zažili „něco podobného“ utrpení Ježíšovu.

V 80. letech mezi kluky a děvčaty, kteří chodili do lhoteckého kostela, zcela tajně působil salesián Ján Ihnát, zvaný Janko. On sám nemohl veřejně vystupovat jako kněz, protože mu to zakázal komunistický stát. Za komunismu salesiáni nesměli mít ani školy, ani střediska volného času, občas směli působit někde na faře v nějaké zapadlé vesničce, kde nebyli žádní mladí. Mnozí byli zaměstnáni v továrnách, budovali pražské metro, umývali okna a podobně. Nesměli být učitelé. Jako salesián ale Janko chtěl pomáhat mladým ve stylu Jana Boska. Když to nešlo dělat veřejně, dělal to – jako mnozí jiní salesiáni na různých místech Československa – tajně. Skupinky mládeže se scházely v rodinách, kde pro ně byl připravený program: vzdělávání ve víře, modlitba, ale i hry, soutěže a různá zábava. Na setkáních byla hezká atmosféra, pro mladé to bylo místo hezkých vztahů. Klukům se věnoval Janko osobně, pro děvčata vždy našel nějakou schopnou dívku, která vedla jejich „spolčo“. Občas pořádali společné akce chlapci i děvčata, jako třeba výlety a Silvestra. Když tito mladí byli schopni nést zodpovědnost, pořádali pro mladší děcka letní i zimní tábory, tzv. chaloupky, a sami vedli spolča mladších. Janko je v tom podporoval a říkal jim: „Když budeš něco dělat pro druhé, sám (sama) při tom nejvíc dostaneš.“. . Pro sebe v létě organizovali např. puťáky.

Účastnice jedné lhotecké chaloupky z tehdejší doby vzpomíná: „První chaloupka, které jsem se zúčastnila, znamenala jednu z největších změn v mém životě. Byla jsem tam v roli ,starší kamarádky´, to znamená v týmu mladých dospělých, kteří to organizovali. Byli jsme výborná parta. Zažila jsem tam námahu, když jsme dělali pro děcka od rána do večera a starali se o program, o jídlo, o sušení zmáčených bot, o topení v kamnech, o dobrou náladu, … ale zároveň i předtím neznámou radost ze služby, že něco dělám zadarmo a vnímám, že mě to naplňuje. Když jsme se modlili, přišlo mi, že Boží přítomnost je tam skoro hmatatelná. Od té doby jsem se jinak modlila a měla jiné priority v životě.“