Kobylisy byly dříve vesničkou v okolí Prahy, součást karlínského okresu. V roce 1922 se staly částí Prahy. V tu dobu se Praha i celá naše země rozvíjela, proto rostly i Kobylisy. Neměly však kostel a nebyla tu městská hromadná doprava jako dnes, byl tedy problém účastnit se v neděli mše svaté. Proto se domluvilo, že se postaví kostel svaté Terezičky a že v něm budou působit salesiáni. Postavila se provizorní kaple (1937), budova pro salesiány a pro děcka a také divadlo. Za celou stavbou stál velmi schopný salesián Štěpán Trochta. Celé dílo se začalo hezky rozvíjet.

Nastala ale druhá světová válka. V roce 1942 byl poblíž kobyliského salesiánského domu spáchán atentát na Heydricha. Nacisté se za něj mstili a zatkli mnoho nevinných lidí, mezi nimi i Štěpána Trochtu. Zavřeli ho do koncentračního tábora. A co tam zažil:

„Trochta byl umístěn na bloku č. 13 a jmenoval se “číslo 12791”. Jednoho rána bylo při nástupu vyvoláno sedm Židů a k nim Trochta. Měli vyprazdňovat kádě táborových záchodů a na voze je odvážet k vylití. Kola vozu nezabírala, museli ho tlačit a všichni byli při strkání vozu politi obsahem kádí. Doprovázející esesák zařval na Trochtu: “Žide, tlačit!” Ten, protože neměl žlutou židovskou hvězdu, nepočítal s tím, že to platí jemu, ale vtom – prásk! Ucítil bolest v ruce. Skočil a chytil se kola vozu. Následovala další rána a nová bolest. Tentokrát v noze. Esesman po něm střílel.

Trochta měl vždy hbitý postřeh a okamžité reakce. Bleskově poznal vážnost situace, svalil se na zem a zůstal nehybně ležet. Dvě minuty ticha, v nichž se rozhodovalo o jeho životě a smrti. Rozhodnutí esesmana vyznělo pozitivně: “Hoďte ho na káru!” A tak dvoukolák, který právě jel kolem s mrtvolami do krematoria, dostal o jeden kus navíc. Postřelený Trochta cestou omdlel. Když se probral, bylo všude kolem hrobové ticho. Kde je? Co se stalo? Pomalu se zorientoval, že leží na vozíku mrtvol blízko krematoria.

Když si to vše uvědomil, utrhl kus nohavice jednomu nebožtíkovi a ovázal si zakrvácenou nohu. Svezl se pomalu z káry a doplížil se do blízké ošetřovny. Tam byl zrovna jihoslovanský lékař. “Jsem katolický kněz, mám úraz, pomozte mi.” Úraz a postřelení byly samozřejmě dvě rozdílné věci a pro lékaře to bylo velké riziko. Přesto mu vyoperoval náboje, poskytl nutné ošetření, a tak Trochtovi zachránil život.

Život byl sice zachráněn, ale na blok 13 se vrátit nemohl. “Byl zemřen,” tak zněl mezi vězni tábora překlad úředního ověření smrti u čísla 12791.

Noc přespal Trochta na ošetřovně (pokud vůbec spal) a ráno se radil onen jihoslovanský lékař se svým přítelem, vězněným německým knězem, co dál. Ten Němec právě sloužil na vrátnici a zapisoval jména příchozích z nových transportů. A tak se stalo, že byl vězeň Trochta zapsán s novým přísunem vězňů sice pod svým jménem, ale pod jiným číslem a bez označení RU (návrat nežádoucí). Byl přidělen na blok č. 9 a žil – i když bolestně – dál.“ (z knihy Štěpán Trochta, zdroj www.pastorace.cz)

Štěpán Trochta koncentrák přežil a později se stal biskupem v Litoměřicích.